Povídka 4
Sid
Už dlouho jsem toužila po vlastním koni a teď se mi to konečně splnilo. Měla jsem krásného čistokrevného andaluského hřebce. Byl to ryzák s hvězdičkou na čele a dvěma ponožkami – jednu měl na pravé přední a druhou na pravé zadní.po hřbetě se mu táhnul úhoří pruh a na nohou měl tmavší srst. Dala jsem mu jméno Sid. Když jsem si ho koupila, nebyl ještě obsednutý. Obsedala jsem ho sama. Nebavilo ho to a na hřbetě strpěl jenom mně a to ještě zkoušel co vydržím – vyhazoval, vzpínal se a různé lotroviny. V boxe se na cizí šklebil a kousal, štípal a když šel někdo k němu tak kopal. Jenom mně nikdy neublížil. Když už na mně zkusil všechny triky aby mně sundal ze sedla a já zůstala sedět, tak přestal zlobit a byl v klidu. Jezdila jsem s ním závodně drezuru – moc mu to šlo a často vyhrával. Zkoušela jsem toho hrozně moc abych ho odnaučila kousat a kopat. Trvalo to dlouho, ale odnaučil se to. Jak už jsem se jednou zmiňovala Sid je velmi úspěšný v drezuře. A to bylo někomu trnem v oku. Jednou když jsem s ním jela na závody, někdo nám poškodil vozík a na závody jsme jet nemohli. Podruhé když jsem s ním byla na obdélníku, někdo před něj něco hodil a Sid se splašil. A tak to šlo pořád dokola. Rozhodla jsem se , že už s ním soutěžit radši nebudu. Chtěla jsem ho využít v chovu. Protože to je velmi hezký hřebec jezdilo k nám mnoho klisen na připouštění. Připouštěl přirozenou plemenitbou. Jeho potomci byli krásní a měly vlohy pro drezuru. Ale jeho temperament naštěstí (?) nedědili. Jeho potomci byli také velmi úspěšní na závodech a tak Sidovi a mně zase začal někdo škodit. Ten neznámý páchal obrovské škody- zničil nám sedlo, přeřezal nátylník u uzdy i u uzdečky, ničil deky, plot u výběhu a co bylo nejhorší začal škodit i Sidovi. Začala jsem se o něj opravdu bát. Do výběhu jsem pro jistotu chodila s ním a neustále jsem ho hlídala. Jednou jsem ho zavedla do výběhu a musela jsem asi tak na dvě hodinky odjet. Když jsem se vrátila hned jsem běžela do výběhu. Nemohla jsem Sida najít – možná to bylo i tím že měl obrovský výběh. Po chvíli chození po výběhu jsem uviděla v dálce rezavou skvrnu.“Side, pojď ke mně!“ volala jsem. Jenže ta skvrna se nehýbala. Rozběhla jsem se směrem ke skvrně. Když jse u ní byla blíž viděla jsem že leží.“Aha, Sideček spí“ pomyslela jsem si, protože Sid spal vždycky vleže. Doběhla jsem Sidovi. Sid se nehýbal. Prohlídla jsem si ho pořádně a zjistila jsem že Sid jenom slabounce dýchá. Propadla jsem hysterii. Volala jsem veterináře. Veterinář přijel a pozorně si Sida prohlížel. Po chvíli povídá: „Sida někdo otrávil. Umírá.Je mi to moc líto…“ Lehla jsem si k Sidovi a brečela jsem mu do hřívy…. Veterinář mi řekl ať jdu domů. Že ho nechá odvézt. Já jsem s pláčem souhlasila a odešla jsem z výběhu. Sidečku…byl si pro mě tím nejdražším co jsem kdy měla…Sbohem.
Žasnu !!!
(Aňulka, 23. 2. 2009 20:29)