Kůň Převalského - od Ice.Macik
23. 11. 2006
KŮŇ PŘEVALSKÉHO
Kůň Převalského je poslední žijící druh divokého koně, všechny ostatní, včetně evropského tarpana člověk vyhubil. Kůň Převalského byl objeven na pomezí Mongolska a Číny na konci 19.století. Je velmi otužilý, před krutými mrazy ho chrání dlouhá srst.
První živí koně Převalského se do Evropy dostali na přelomu let 1899 a 1900. Do roku 1903 se z pomezí Mongolska a severozápadní Číny do zoologických zahrad a chovných stanic Evropy a Severní Ameriky dostalo celkem 53 divokých koní, poslední odchyt je z roku 1946, kdy se podařilo v Mongolsku chytit klisnu. Z celkového počtu 54 jedinců se jich pouze 13 rozmnožovalo a dalo vzniknout dnešní populaci, která v současné době čítá asi 1860 jedinců.
Poté co se ukázalo, že koně Převalského v přírodě vyhynuli, začaly zoologické zahrady spolupracovat v chovu a připravovat návrat do jejich někdejší domoviny. Počátkem 80. let celosvětová populace dosáhla počtu 500 jedinců, což je hranice považovaná za hranici záchrany druhu. V roce 1985 se v Moskvě sešlo sympozium, které mělo dohodnout a připravit podmínky pro návrat koní Převalského do pouště Gobi. Ze smělých plánů ale nakonec nezbylo nic, protože v rozhodujícím okamžiku zklamaly světové ochranářské instituce a z proklamované finanční podpory zbyly jen sliby. Za této situace se iniciativy chopily soukromé nadace z Německa a Nizozemí, které začaly budovat aklimatizační stanice a kupovat koně v zoologických zahradách. V roce 1988 byli první koně Převalského převezeni do čínské provincie Xinjiang, v roce 1992 následoval transport německé nadace COS do Gobi, kde byla zřízena stanice Tachin tal ležící nedaleko míst, kde byli v roce 1968 spatřeni poslední divocí koně. Nizozemská nadace si pro reintrodukci vybrala horský národní park Chustajn Nuruu nedaleko Ulanbátaru. Holandská stanice nejen že úspěšně vypouští koně do volné přírody, ale dala práci i místním obyvatelům ve výrobně sýrů a dílně na tkaní vlny.
V průběhu dvanácti let se v obou stanicích podařilo vytvořit několik chovných stád a v roce 1995 byli první koně vypuštěni z ohrad do volné přírody. V roce 2004 vzniklo z iniciativy francouzské pobočky WWF třetí středisko v Mongolsku a v témže roce vypustili Číňané první koně do rezervace v pohoří Kalameili nedaleko mongolských hranic. V současné době žije více jak 250 koní Převalského volně a dalších 300 žije v aklimatizačních stanicích polodivokým způsobem života. Vysazení koně jsou sledováni, mimo jiné i pomocí satelitních vysílačů. Od roku 1990 se v Asii narodilo přes 600 hříbat a i když všechna nepřežila, svědčí to o tom, že se koně tvrdým podmínkám domoviny svých předků dokázali přizpůsobit. Kromě člověka je jediným nepřítelem koně Převalského ve volné přírodě vlk. Každý rok padne za oběť vlkům necelá čtvrtina narozených hříbat. Je však třeba si uvědomit, že vlci tím, že nutí koně být ve stálém střehu a tím, že jim za oběť padnou především slabí a nemocní jedinci, přispívají k vytvoření skutečně silné a zdravé populace. Je to názorná ukázka fungování tzv. přírodního výběru
Kůň Převalského je poslední žijící druh divokého koně, všechny ostatní, včetně evropského tarpana člověk vyhubil. Kůň Převalského byl objeven na pomezí Mongolska a Číny na konci 19.století. Je velmi otužilý, před krutými mrazy ho chrání dlouhá srst.
První živí koně Převalského se do Evropy dostali na přelomu let 1899 a 1900. Do roku 1903 se z pomezí Mongolska a severozápadní Číny do zoologických zahrad a chovných stanic Evropy a Severní Ameriky dostalo celkem 53 divokých koní, poslední odchyt je z roku 1946, kdy se podařilo v Mongolsku chytit klisnu. Z celkového počtu 54 jedinců se jich pouze 13 rozmnožovalo a dalo vzniknout dnešní populaci, která v současné době čítá asi 1860 jedinců.
Poté co se ukázalo, že koně Převalského v přírodě vyhynuli, začaly zoologické zahrady spolupracovat v chovu a připravovat návrat do jejich někdejší domoviny. Počátkem 80. let celosvětová populace dosáhla počtu 500 jedinců, což je hranice považovaná za hranici záchrany druhu. V roce 1985 se v Moskvě sešlo sympozium, které mělo dohodnout a připravit podmínky pro návrat koní Převalského do pouště Gobi. Ze smělých plánů ale nakonec nezbylo nic, protože v rozhodujícím okamžiku zklamaly světové ochranářské instituce a z proklamované finanční podpory zbyly jen sliby. Za této situace se iniciativy chopily soukromé nadace z Německa a Nizozemí, které začaly budovat aklimatizační stanice a kupovat koně v zoologických zahradách. V roce 1988 byli první koně Převalského převezeni do čínské provincie Xinjiang, v roce 1992 následoval transport německé nadace COS do Gobi, kde byla zřízena stanice Tachin tal ležící nedaleko míst, kde byli v roce 1968 spatřeni poslední divocí koně. Nizozemská nadace si pro reintrodukci vybrala horský národní park Chustajn Nuruu nedaleko Ulanbátaru. Holandská stanice nejen že úspěšně vypouští koně do volné přírody, ale dala práci i místním obyvatelům ve výrobně sýrů a dílně na tkaní vlny.
V průběhu dvanácti let se v obou stanicích podařilo vytvořit několik chovných stád a v roce 1995 byli první koně vypuštěni z ohrad do volné přírody. V roce 2004 vzniklo z iniciativy francouzské pobočky WWF třetí středisko v Mongolsku a v témže roce vypustili Číňané první koně do rezervace v pohoří Kalameili nedaleko mongolských hranic. V současné době žije více jak 250 koní Převalského volně a dalších 300 žije v aklimatizačních stanicích polodivokým způsobem života. Vysazení koně jsou sledováni, mimo jiné i pomocí satelitních vysílačů. Od roku 1990 se v Asii narodilo přes 600 hříbat a i když všechna nepřežila, svědčí to o tom, že se koně tvrdým podmínkám domoviny svých předků dokázali přizpůsobit. Kromě člověka je jediným nepřítelem koně Převalského ve volné přírodě vlk. Každý rok padne za oběť vlkům necelá čtvrtina narozených hříbat. Je však třeba si uvědomit, že vlci tím, že nutí koně být ve stálém střehu a tím, že jim za oběť padnou především slabí a nemocní jedinci, přispívají k vytvoření skutečně silné a zdravé populace. Je to názorná ukázka fungování tzv. přírodního výběru
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
